Ako sme hľadali kňažský seminar v Nitre a zbytok slovenskej rozprávky

16. 6. 2015 20:27
Rubrika: Ze života animátora | Štítky: animátoři

Znáte ten moment, kdy vám zazvoní telefon nebo zabliká facebook a objeví se tak trochu šílená, ale rozhodně hustá nabídka na akci, ideálně pouze s krátkým časem na rozhodnutí? Takto se i nám, frekventantům „A2“ Kurzu Animátor z Olomouce jednoho krásného červnového pondělního večera objevila možnost jet na „výlet“. A jelikož správný animátor je vždy připraven přijmout výzvu, váhaly jsme jen chvíli, než jsme přijaly nabídku jet na zahraniční (!! :D) duchovní obnovu do Nitry jako hlídači dětí. A tak jsme (tak trochu na poslední chvíli) v plném počtu tří áček dorazily na sraz ve Zlíně, odkud jsme spolu s dalšími organizátory vyrazily směr Nitra.

Po vyfocení prvního selfie „z tripu“ a modlitbě na úvod (přiznám se, že si fakt nepamatuju, kdy jsem se naposledy – jestli vůbec – modlila růženec a korunku po sobě) jsme se uvelebily a po chvíli učinily pozitivní zjištění – v ředě hned za námi se vyskytoval ještě další jedinec druhu Animátor – čerstvá absolventka Verča.

V Nitře nás přivítalo všudypřítomné vedro. Po úvodní mši svaté v hale nás čekala porada týmu hlídačů, jejíž místo jsme si tak trochu tiply a která po dlouhém čekání nakonec fakt začala. Dokonce jsme všichni nafasovali červená trička s logem Creda, která jsme měli celé tři dny nosit (což v tom vedru fakt potěší). Dále pak jsme nafasovali to asi nejdůležitější – poukaz na bydlení v kněžském semináři a stravenky. Radost z této životně důležité obálky však zakalila velmi nepříjemná zpráva: náš autobus do semináře – i se všemi našimi věcmi – už dávno odjel. Nezbylo tedy, než vydat se na večerní dobrodružnou výpravu do hlubin Nitry. Naštěstí nás sestra, která nás měla mít na povel, vybavila nákresem cesty.

Seminář jsme naštěstí bez bloudění našli, nicméně když jsme konečně dorazili, byla už tma. Už tam na nás čekaly naše věci… A taky zjištění, že odjezd autobusu bez nás nebyla poslední čtvrteční patálie… Paní, která měla na starosti ubytování v semináři, nám totiž oznámila, že naše jména nemá na seznamu. Když už jsem nás skoro viděla na cestě zpátky na halu, rozhodla se, že nás teda ubytuje a tak jsme nafasovaly kartičky na otevření nejen hlavních dveří semináře, ale i pokoje 224, který jsme dostaly přidělený.

Pátek, 5:30. Vstát, rychle se vystřídat v koupelně a vzhůru do služby. Přesně v šest jsme stály nastoupeny na plácku, kde podle svědectví ostatních – šťastnějších – organizátorů, je bus večer předtím vysadil. Jenomže… Bus nikde. Přesto jsme – opět dle animátorských zásad – zachovaly klid a rozhodli se pro ranní modlitbu a zároveň rozcvičku (a pak k čemu jsou člověku takové „vykopávky“ jako Andělé nade mnou bdí…) Po chvíli dorazil řidič autobusu, že teda stojí kousek dál, tak jsme se všichni úspěšně nalodili, počkali skoro do půl sedmé (kvůli bezpečnostní přestávce. O tom, že jsme klidně mohli spát až do šesti ani nemluvím) a byli jsme odvezeni na halu. Rychle jsme se nasnídali a pak už ke kostelu sv. Gorazda, u kterého stojí také místní pastorační centrum, v jehož okolí jsme měli hlídat děti, jejichž rodiče se budou tři dny duchovně obnovovat s otcem Jamesem Manjackalem. Rozdělili jsme si děti do skupinek a začalo čekání na příchod svěřenců. Spolu s Barčou a Marťou jsme dostaly na starost nejstarší skupinu – 11-15 let. Přes všechno čekání nám nakonec dorazili pouze dva členové skupinky… Měli jsme tak pohodové dopoledne s Dobblem a ještě pohodovější odpoledne s filmem. Závěrem denního programu byla mše svatá s otcem Jamesem. V hale bylo okolo 2000 lidí, teplota kolísala kolem 30° a vzduch se skoro nedal dýchat, přesto (a musím říct, že mě to trochu překvapilo) nikdo neodpadl, přestože většina lidí v té hale trávila ještě xy hodin předtím. Mše trvala asi hodinu a půl a následovala stejně dlouhá adorace. Přede mší jsme my hlídači – červená trička – nafasovali další službu – sbírku a výpomoc u svatého přijímání – stáli jsme s křiklavě žlutými praporky u kněží podávajících eucharistii. Jak někdo, myslím, že Verča, správně poznamenal – to je animátořina jako hrom. Co jiného by měl animátor dělat, než ukazovat „Tady je Ježíš“? Vypravili jsme se na večeři, tentokrát nás poslali do školní jídelny. Potíž byla v tom, že na směrovkách bylo napsané jen „Kněží a řeholníci“. Tak jsme na schodech založili „Řád bratří a sester v červených tričkách“ a směle si šli pro jídlo. Po večeři následoval návrat do semináře (opět pěšky, ale cestou jsme našemu růžovému busu mohly aspoň zamávat - jupí!). Páteční večer přinesl jeden velmi pozitivní objev – našli jsme v semináři nádhernou kapli sv. Gorazda.

Sobota, 6:00. S pevným přesvědčením, že bus opět pojede v 6:30 jsme tak akorát vyšly před seminář a ejhle… Přivítali nás spoluorganizátoři se slovy „Autobus jel v šest“. Naštěstí další lidi jeli na halu auty a tak nás po jednom po dvou rozházeli do aut a na halu jsme se úspěšně dostaly. U snídaně nám dělal společnost řeckokatolický exorcista, otec Jozef Maretta, který si „dobre sadol“  Následoval den stejný jako ten předchozí. Ráno jsme – tentokrát trochu jinak, po stanovištích – hráli s dětmi hry a po obědě jim pustili film. V rámci sobotní adorace po mši bylo naplánováno vzkládání rukou. V příhodný moment se kněží a organizátoři odebrali na svá místa, my animátoři jsme měli za úkol stavět lidi postupně do řad, sledovat kněze a až se u některého uvolnilo místo, poslat k němu dalšího člověka. Připadala jsem si jako dopravák. „pojďte prosím blíž“, „stůjte prosím“, „připravte se prosím“, „můžete jít k druhému otci zprava… aha, tak ještě ne“. Kolega spoluanimátor se při posílání lidí do řady cítil pro změnu jako letuška. Nakonec se ale všech 2000 účastníků i organizátorů úspěšně vystřídalo a jako zaslouženou odměnu jsme si vychutnali večeři. Poté, přestože některé z nás už byly unavené, jsme se z tradice vydaly do semináře pěšky. Cestou nás napadlo, že bychom si mohly zajít na zmrzlinu a tak jsme o půl desáté večer hledaly po Nitře místo, kde bychom si ji daly. Neúspěšně. Našly jsme jen piaristický kostel. Ale byl celkem pěkný. Když jsme se teda konečně rozhodly, že už bychom se teda mohly vrátit, nemohly jsme se dohodnout, kterým směrem se vydat. A tak, že se zeptáme… Došly jsme k jistému baru, před kterým seděli asi tři lidi. Úlohy se ujala Verča.

„Dobrý večer, prosím vás, nevíte, kudy se dostaneme do kněžského semináře?“

„A po slovensky?“

„Kňažský seminár.“

„Čo? Teraz?“ podivil se mladík, nutno podotknout, že celkem oprávněně – bylo nás pět holek a hodinky ukazovaly něco okolo desáté. Tak jsme jen pokrčily rameny. Nakonec se – po poradě s kamarády – rozpomněl, kde to vlastně je a poslal nás správným směrem.  Vrátily jsme se tedy k semináři, nicméně větě „Kdy zase budeš v Nitře?“ jsme musely dát všechny zapravdu a tak jsme ještě vyrazily o kousek výš na hrad. K překvapení všech – bylo zavřeno. Ale zvenku vypadal hezky. Dokonce jsme potkaly nějakou paní, která se nás zeptala: „Je teraz otvorené?“ na což jsme všechny odpověděly sborové „Nie.“ Tolik o tom, jak člověk i za tak krátkou dobu přeladí. Po návratu do pokoje jsme všechny prostě odpadly.

Neděle, 5:30. Tentokrát jsme věděly, že bus jede v šest a že ho musíme stihnout, protože táhnout se se všema věcma přes půl Nitry až do haly se nám fakt nechtělo. Tentokrát jsme slavily úspěch. Neděle byla krásná v tom, že jsme měli děti na starost pouze dopoledne. Po obědě jsme dali do pořádku používané prostory a hurá na závěrečnou mši a adoraci, jejíž čas se během dne asi třikrát změnil. Po adoraci v hale jsme pouklízeli, co bylo třeba – někteří stylem „S čím chcete pomoct?“ „Je třeba dojíst tohle pohoštění.“ – a s velkou radostí (protože jsme se od soboty trochu bály, že nás i v té Nitře nechají) jsme konečně stihly autobus a vyrazily vzhůru domů.

Celý víkend by se dal charakterizovat větou, kterou jeden z pořadatelů pronesl, když se červená (hlídači dětí) a modrá (organizátoři v hale) trička seřadila k focení, jenže v ten moment se kněží rozhodli, že už se teda odeberou do zákristie a tak jsme jim museli uhnout – „Změna! Jako vždycky!“

 

 

Zobrazeno 1134×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz