První ano (zbývající čas 132 dní)

Neděle 23.11.2014. Pro někoho obyčejná listopadová neděle, pro někoho slavnost Krista Krále, pro někoho první malý „velký den“.

Přijetí do katechumenátu.

Druhý termín. Z prvního z organizačních důvodů sešlo, tak dneska už to musí vyjít. Prvním důležitým úkolem je dobře se vyspat, následně pak dojet na nádraží pro kmotru a v tak trochu šibeničním čase dorazit do kostela. Všechno se stihlo krásně, díky Bohu za to.

Obřad přijetí do katechumenátu má jednu velkou výhodu – koná se hned po úvodním pozdravu, takže to má žadatel rychle za sebou. Jde se na to. Poprvé (a ne naposled) stojíme s kmotrou před presbytářem zády k lidu. Hlavně nezmotat odpovědi, říkám si a pošilhávám směrem k našemu jáhnovi, který farářovi drží moudrou knihu Uvedení do křesťanského života, ze které otec čte. Odpovědi nejsou závazné, a můžu si je zformulovat jak chci, ale proč riskovat…

„Magdaléno, co žádáš od církve Boží?“

„Poznání Krista.“

„A proč chceš poznat Krista?“

„Protože chci patřit mezi jeho učedníky.“

Uf… Část náročnější na odpovědi je za námi. Teď už akorát všechno odkývat.

„Být křesťanem znamená žít podle vzoru toho, který za nás dal život a kterého Otec vzkřísil z mrtvých, který žije v církvi a kterého církev hlásá, našeho Pána Ježíše Krista. Proto je třeba, aby ses učila žít v církvi a dobře se seznámila s Kristovým evangeliem. To má být náplní tvého katechumenátu. Jsi si toho vědoma a chceš se o to snažit?“

„Ano.“ odpovídám. Pak se ptá ještě kmotry, jestli se může zaručit, že přicházím s dobrým úmyslem a nakonec lidu, jestli mě přijímají a chtějí mi pomáhat. Dvakrát ano.

Následuje označování křížem. Nejprve na čele - „Označuji tě znamením Ježíše Krista ukřižovaného. Uč se jej znát a následovat a jeho láska bude tvou silou.“, následně na uších (abych vždy slyšela hlas Kristův), na očích (abych na Krista ustavičně hleděla), na ústech (abych Ho vždy vyznávala), na srdci (aby v něm bydlel) a ramenou (abych na sebe vzala Kristovo jho). Obřad končí požehnáním a závěrečnou modlitbou. Pak se můžeme vrátit do lavice.

Hurá! Mám to za sebou a všichni jsme to ve zdraví přežili. Cítím, že se na mě kouká celá naše schola (kromě toho, že nejspíš i půlka zbytku kostela), ale radši se na ně ani nepodívám, protože vím, že bych se začala smát, což by asi narušilo důstojnost okamžiku. :D

Nedělní mše svatá pokračuje jako normálně a já ji poprvé můžu prožívat jako určitá součást církve, neb jak praví Katechismus v článku 1249 – Katechumeni „jsou už spojeni s církví, patří už do Kristova domu a mnohdy už žijí životem víry, naděje a lásky“. „Matka církev je zahrnuje svou láskou a péčí jako své.“. V naší farnosti se nepěstuje odchod katechumenů po bohoslužbě slova, takže jako vždy zůstávám až do konce. Tentokrát mi ale závěrečné propuštění „Jděte ve jménu Páně.“ kdoví proč zní trochu jinak.

V následujících dnech nejspíš trochu zklamu pár kamarádů ze spolča, kteří se mě s nadšením zeptají něco ve smyslu „Tak co neděle, ty jeden katechumene?“

„No nic,“ pokrčím rameny, „byl to jen začátek těžké cesty.“

Začátek těžké cesty, na jejímž konci bude, dá-li Pán, o Velikonocích začátek cesty ještě těžší, ale zároveň nesrovnatelně krásnější než cokoliv jiného.